Naše geny určují rámec, ale výživa, cvičení, zvládání stresu a sociální vazby mohou hrát rozhodující roli při určování toho, jak jsme zdraví a jak dlouho žijeme.

Nová statistická studie naznačuje, že maximální délka života člověka ještě nebyla dosažena a že budoucí generace mají velkou šanci výrazně překonat dosavadní věkové rekordy.

Sempre più persone vivono fino a 100 anni, ma per rendere questi decenni aggiuntivi significativi, sani e finanziariamente sicuri, è necessario ripensare radicalmente il lavoro, l’istruzione, la salute e le comunità.

Lidé a jejich orgány stárnou různou rychlostí – nové biologické hodiny ukazují, jak jsou procesy stárnutí jednotlivých orgánů propojené, a v budoucnu by mohly pomoci včasněji odhalit nemoci a účinněji je léčit.

Věda dokazuje, že naše geny určují pouze část délky našeho života – klíčovými faktory pro delší životnost jsou životní styl, jako je spánek, výživa, cvičení a sociální vztahy.

Nový výzkum ukazuje, že pro udržení svalové kondice i ve stáří není rozhodující samotná autofagie, ale spíše regulace energetického metabolismu, mitochondrií a signální dráhy mTOR.

Umělá inteligence zásadním způsobem mění výzkum stárnutí: od hodin stárnutí a klinických studií až po personalizované agenty umělé inteligence se cíl porozumět stárnutí a zpomalit ho poprvé stává vědeckou realitou.

Touha prodloužit lidský život a podpořit zdravější stárnutí se vyvinula ze sci-fi scénáře do hmatatelného vědeckého cíle. V posledních letech pokroky ve výzkumu dlouhověkosti podnítily optimismus, že stárnutí lze v průběhu našeho života účinně bojovat.

Epigenetické hodiny měří biologický věk pomocí metylace DNA a jsou považovány za slibný nástroj ve výzkumu stárnutí. Přístup vyvinutý Stevem Horvathem by mohl ukázat, jak rychle stárneme – a zda lze procesy stárnutí ovlivnit.

mikroRNA (miRNA) jsou malé nekódující molekuly RNA o délce přibližně 18 až 25 nukleotidů. Hrají klíčovou roli v regulaci genů (epigenetika) tím, že inhibují translaci messengerové RNA (mRNA) nebo podporují její degradaci. To jim umožňuje ovlivňovat řadu buněčných procesů, včetně buněčného růstu, diferenciace, apoptózy a vývoje.